Ten mě tak nas*....
….aneb k čemu je dobrá blbá zkušenost....
Začnu trochu zdaleka.
Miláček netančí a nikdy to nepotřeboval. Dokonce ani taneční za mlada nedokončil.
Já tanec miluju a v mladších dobách jsem nezřídka tančila i 5 hodin v jednom kuse.
Mno.....co jsme spolu, málo se hýbeme...... Teď mám na mysli výlety jako takové – pěšky, vlakem, busem, svačinka, pití, obídek, slunko, déšť, uběhané nožičky, tváře ošlehané větrem. Teda jemu to nevadí, ale já zjistila, že mně ano. A netančíme.
Teda netančili jsme několik let, ale to se loni mělo změnit. Miláček chtěl na ples a kvůli tomuto jedinému plesu měl touhu naučit se polku a valčík. Já mu to lehce zpestřila (když už, tak už) a přihodila můj milovaný waltz. Jak měl tu touhu, tak mu to i šlo. Sám si moc jistý nebyl, ale se mnou to i vizuálně vypadalo, že to umí.
Ples proběhl, bylo tam pár známých, uvolněná přátelská atmosféra, tanečky byly fajn (koooo-neeeč-něěěě jsem se vytančila až do bolavých utančených nožiček), zpestření večera v podobě ohňové show nemělo chybu stejně jako vystoupení taneční, kdy se v půlce tance tanečníkovi „ztratila“ partnerka a nahradil ji partner, takže pak spolu dotančili dva muži. A jak jim to šlo (y)
Domů jsme přijeli v pohodičce, příjemně unavení a já spokojená s průběhem plesu a vytančená.
Že to byl celkem výjimečný večer, mi mělo dojít téměř vzápětí. Já předpokládala, že když už se přítel tolik neostýchá, že prostě můžeme spolu tančit i jinde a jindy. Hmmm.....předpokládala.....
I Dušek spolu s Miguelem Ruizem hlásá „nevytvářejte si domněnky“. Tak na to jsem „dojela“ o dva týdny později na dalším plese. Měli jsme vstupenky, vystupovala tam sestra jedné kamarádky jako mažoretka, těšila jsem se na všechna vystoupení mažoretek od těch nejmenších prcousků až po ty skorodospělé.
Ve vzduchu jsem už tak týden před plesem cítila ne moc nadšené klima. Házela jsem to na nepevnost v kramflecích a dál se tím nezabývala. Sem tam z něho sice vypadlo něco jako že se mu tam nechce, tak to jsem pro změnu smetla ze stolu s „když jsi to zvládl tam, tak tady to půjde taky, uvidíš“ :-D No.....den D se přiblížil, já se trochu chystala, zatímco On zcela nezvykle zalehl do postele, že je unaven. Po hodině dřímky jsem šla vyzvídat. Bez valného nadšení se nachystal a vyrazili jsme.
Hned na začátku plesu vystupovaly ty nejmenší holčičky a byly přesladké. Až se mi orosily oči, jak jsou šikovné. Program celkem svištěl, střídala se vystoupení a......v mezičase jsme měli prostor zatančit a zatrsat si i my. Moje nohy pod stolem neklidně podupávaly do taktu, tak nějak si tančily samy od sebe, ale s miláčkem to ani nehlo. A ještě k tomu hudba hrála všechny naše (moje) oblíbené vypalovačky.
A ve mně narůstal vztek.
A to tak, že hodně......
Byla jsem naštvaná jak brigáda, že jsme mohli radši dřepět doma, vyčítala mu, že k čemu se učil tančit, když má pak přilepený zadek k židli....no pěnila jsem celou cestou až domů.
Až jsem ráno trochu vychladla, dělala jsem si sama v sobě pořádek a byla vděčná za tu zkušenost.
Bez tohoto zážitku bych nebyla v klidu ani v jedné ze svých dvou možností.
* Kdybych zůstala doma s ním, byla bych velmi nepříjemná, že KVŮLI NĚMU musím sedět doma.
* Kdybych jela sama, NEUŽILA BYCH SI TO a měla VÝČITKY, že se jedu bavit sama bez něho.
No a po této zkušenosti už VÍM.
Žádné tlačení „ale prosím tě, onehdá to šlo, tak teď to zvládneš taky“, žádné výčitky.
Když se chci jít bavit bez něho, jsem naprosto v klidu a užiju si to po svém.
A on doma taky :-)
