Taková banální bolest....
Taková banální bolest.....
Každý z nás vnímá bolest jinak. Kde je pro jednoho nepřekonatelný problém podebraný prst, druhý, i kdyby vylizoval zem jazykem, pořád musí makat. Prostě musí. Možná to tak měl vštípené od malička, možná to viděl u rodičů. A pak tak nějak nevnímá svoje celoživotní bolístky, protože to přece „nic není“.
Až nás to jednoho dne ovládne.
Před sedmi lety mě začalo bolet levé koleno. Po čase, ve kterém by už většina lidí byla u patřičného odborného lékaře několikrát, jsem se i já osmělila postěžovat si mé letité osobní doktorce. Dostala jsem doporučení na ortopedii, objednala se a navštívila ji. Pan doktor mě vyšetřil, neshledal nějaké závažnosti, napsal prášky od bolesti, aktivně mi prodal za lepší cenu Proenzi 3+ a doporučil neklekat a nedřepat. Všechno se zdálo být v pořádku. Až..... Až na to, že jsem se nakonec těmi prášky od bolesti dopovala dva roky v jednom kuse. K tomu se přidaly otoky kotníků a celkové zavodnění organizmu mě jednoho krásného dne „dovedlo“ ke kamarádce na kafe, kde mi představila další svoji kamarádku masérku.
„Jsi těžce zavodněná, děvče,“ řekla mi hned po pozdravu, sotva koukla na mé nohy. „Udělám ti masáž a necháš si napsat nějaká diuretika, asi Furon bude nejlepší. A hodně pij, hlavně čistou vodu. A uvidíš, že prášky od bolesti nebudeš potřebovat. Stejně ti dle vlastních slov moc nepomáhaly, když tě furt bolí i s nima.“
Nevím, co tam se mnou provedla, nicméně odvodnění opravdu pomohlo. Moje mudr naznala, že Furon je moc silný a naordinovala Rhefluin. Bolesti jsem měla pořád, ale daly se snést. Teda já je snesla.....
Ani nevím, jak se to pak poskládalo dohromady, ale během následujícich čtyř let se nashromáždily prášky na tlak, prášky na odkyselení žaludku, prášky na štěpení lipidů a když jsem je náhodou zapomněla v pracovním bytě a byla bez nich tři dny, bylo mi hrozně zle. Jícen mi doslova hořel, žaludek bolel, otoky kotníků byly velmi bolestivé. V té době už mě bolelo i pravé podkolení, v obou kolenou píchalo při každém schodu nahoru i dolů, intenzivně se začala ozývat bedra. A to tak, že jsem se ani nedovedla postarat o v té době ročního vnoučka, jednoduše jsem mu chtěla podat balonek a zlomila se v pase. O skládání mého těla na zem, abych si s ním mohla hrát s vláčkem, bych mohla natočit video do Neváhej a toč.
Taková malá technická vsuvka. Jak jsem se nemohla hýbat, tak jsem se vrhla na složení stravy, abych nepřibírala. Jsem ten typ, co kdysi říkal Mistr Horníček – zvážím se, mám 82 kg. Zvážím se s párkem v ruce, mám 82 a dvacet deka. Sním ho, zvážím se a mám 85. Množství jídla a jeho složení studuju celý svůj život. Kdysi mi stačilo jít na diskotéku nebo ples a ráno jsem měla o dvě kila míň než den předtím. Ve svých 33 letech jsem jako dvojnásobná maminka zhubla 14 kg za necelý rok a cítila se neskutečně dobře. Pak jsem si tu váhu asi osm let udržovala. Objevovala jsem i svět makrobiotiky, chodila na vaření, dělalo mi to velmi dobře, tak jsem nějaký čas takhle vařila i doma, ale při pětičlenné rodině, kde jsem já jediná žena mezi čtyřmi chlapy, to prostě nešlo dlouhodobě udržet. Byla jsem jako pokusný králík mnoho let. Držela jsem dělenou stravu, vařila tukožroutskou polívku, nějaký předepsaný jídelníček od doktorů, vyzkoušela hubnoucí koktejly Multaben, prášky, prostě jsem si dodrbala metabolismus, jak jen to šlo. Dokonce jsem někde vyčetla, že ráno má organismus co dělat sám se sebou a když ho ještě zatížíme jídlem, neutáhne to, tak jsem začala docela dlouhé období, kdy jsem první jídlo měla mezi desátou hodinou a polednem a poslední mezi čtvrtou a šestou večer. Do toho jsem cvičila jak divá, bavila mě posilovna, aerobic, stepaerobic, které jsem posléze vyměnila za tai-či a břišní tance, kde jsem jako žena doslova rozkvetla.
To jen pro dokreslení, protože každý, kdo mě vidí, mi velmi vstřícně radí, jak se mám stravovat, abych zhubla a ono mi to už asi deset let moc nejde nebo je to jak na houpačce. Vlastně ano, do toho jsem během těch deseti let chodila za pár tisíc korun do Světa zdraví, kde jsem trpěla nejvíc. Striktně předepsaný jídelníček, každý týden zvážení (v oblečení!) a konzultace. Jídelníček se tvářil jako podle krevních skupin – ty jsem vlastně taky studovala a nějaký čas se řídila doporučeným jídlem – ale tu krev mi ani nevzali, jen se mě na ni zeptali a já ji od mého prvního porodu věděla. Po počáteční frustraci jsem se nakonec ty tři měsíce cítila docela dobře a svatosvatě si umiňovala, že v tom budu pokračovat i bez „biče“, ale prostě to několikaměsíční omezování si vzalo svou daň. Co jsem shodila, během pár měsíců bylo zpět. A nastalo další hledání možností. Na jednom pracovním pobytu jsem objevila NaturHouse. Paní z obchůdku, taková aktivní úžasná důchodkyně, mi opěvovala tuto instituci, že shodila asi dvacet kilo a pokračuje s radostí dál, tak jsem se tam objednala na konzultaci. Zkrátím to – dostala jsem doporučení na odvodnění, nějaké doplňky stravy za pár set korun a za týden ubyla o tři litry vody a kilo tuku. Byla jsem nadšená, jen moje peněženka už méně, protože při každé kontrole a konzultaci jsem si měla kupovat další doplňky. V té době jsem oblékla rifle z doby před deseti kily a nosila se jak hvězda. A v té samé době mě nějak víc a víc bolela ta kolena a kyčle a bedra.....
Když mě předloni začalo bolet tak, že jsem se s velkými obtížemi a velmi krkolomným způsobem zvedala z postele a sedání a vstávání obecně začalo být utrpení, v nouzi nejvyšší jsem objevila Bicom. Zrovna jsme byli pracovně v Ostravě a jedna skvělá paní s Bicomem v Opavě, tak jsem ji během mého pracovního pobytu dvakrát navštívila. Byla velmi velmi příjemná a kromě toho velmi schopná a pomohla mi od otoků. A taky zmírnila bolesti. Vykládala mi, jaké má úspěchy u klientů s hubnutím, dokonce její neteř velmi zhubla a zkrásněla. Od té doby jsem přestala úplně brát prášky na štěpení tuků v potravě, na překyselení žaludku a zkoušela jsem to i s prášky na tlak. Překyselení si hlídám složením stravy a docela mi to jde. Nesnáším automatické polykání prášků, kde se jedna věc řeší nebo tlumí a dalších pět vyvolá. A když se ještě kombinují, jedna potlačuje druhou a naopak...... Mám za to, že bolest se jen tak zničehonic nevyskytne. A pokud ty prášky neodstraňují příčinu bolesti a jen ji tlumí, je to nebezpečné. Přece to tělo bolí z nějaké příčiny a když bolest utlumíme, bude to jen horší. Nebo ne????
Poslouchám doktora Hnízdila a spolu s ním se pořád ptám: „Proč sama sebe srážím na kolena? Proč se zlomím při ohybu? Jak si můžu pomoct? Proč na sebe tak tlačím?“
No....
Ale.....
Protože jsem už přes půl roku na nemocenské, logicky jsem absolvovala několik od(p)borných vyšetření. Revmatologie. Ortopedie. Psychiatrie.
Na revmatologii je objednací doba cca čtyři měsíce. Paní doktorka si poslechla, co beru nebo neberu, co mě bolí a co mi je. Nechala mě se předklonit (bez předchozí námahy a při skoro nicnedělání mi to docela šlo a nezlomila jsem se v pase), poslala na RTG a objednala za čtyři měsíce. Dnes jsem tam měla jít na kontrolu po těch čtyřech měsících, ale paní doktorka tam dnes není a sestra mi volala o přeobjednání na konec srpna.
Ortopedie. Pan doktor si pamatoval, že jsem u něj byla před šesti lety. Udělal ultrazvuk, vytáhl mi z levého kolene vodu, doporučil mi injekci do kolene na příští návštěvě s doplatkem přes tisícovku. Mimochodem jsem se u té injekce na tom jejich gauči tak zpotila strachem, že jsem se mohla nechat ždímat. A to ještě nebylo nic proti té objednané injekci za čtrnáct dní. Při píchání mě tak příšerně začalo bolet, že jsem až hekala a pak jsem nemohla slézt z toho jejich otomanu. Tři dny jsem myslela, že je všechny nakopu do zadku, jak to strašně bolelo a když já už něco takového říkám, tak si pište, že to opravdu kur............ bolelo. Prej mám artrozu druhého stupně, ale dá se s tím ještě něco dělat. Nicméně pravé podkolení mě bolí pořád jako čert při každé změně polohy a za volant se soukám jak negramot a vysoukávám ještě hůř. Bedra bolí pořád i přes vybrání prášků od bolesti i proti zánětu, které jsem oboje dostala na předpis. Jak nečtu příbalové letáky, nechala jsem to prostudovat přítele. A to jsme se teda velmi divili i ušima oba. Může to způsobovat lehký infart. To jako fakt???? Při prášcích na tlak a loňském akutním řešení tachykardie???
Psychiatrie. Tento pojem mi není vůbec neznámý. Byla jsem svého času velkého orání hubou v zemi (před 13 lety) u psychiatričky na soukromých hodinách i na skupinovém sezení asi třičtvrtě roku. Za tu dobu a i potom jsem přibrala celkem asi 25 kg, z čehož mám díky výše zmíněným dietám fakt velkou radost. Dodnes jsem se s tím nesmířila. Nicméně.....když mě tam moje mudr posílala, chválila tu novou paní psychiatričku a já si říkala, že bude fajn se zas po letech vykecat u odborníků. Když jsem usedla na židli v její ordinaci, ptala se mě, jestli chci invalidní důchod, načež jsem reagovala slovy, že „moje paní doktorka nic takového nenavrhovala“, a proč jsem k ní přišla. Po pravdě jsem jí vylíčila celou anabázi mých sedmiletých bolestí, milionu prášků od bolesti, diet, srdečních vyšetření, do toho šest let sezonní práce u zeměměřičů, ale protože jsem byla velmi bolestivě vyčerpaná, nemohla jsem to už dál dělat. Povídala jsem jí o mé velké radosti při líčení a focení dam, o opečování, které mi dělá fakt radost, ale kvůli tělesnému omezení to nemohu dělat tak, jak bych chtěla a uživila se. Doporučila mi antidepresiva. Ale jak můžou antidepresiva vyřešit bolesti? Na moji otázku „A to mi díky antidepresivům budou měsíčně chodit samy peníze na účet?“ se mi dostalo odpovědi „No to ne, ale mohou zmírnit bolesti a najdete si práci, která vás uživí a bude vás uspokojovat.“ „A to bych je jako měla brát do smrti?“ „No oni to lidi někdy přestanou brát a pak zjistí, že bez nich je to horší a vrátí se.“ To jako fakt???? A jako bonus dalších dvacet kilo nahoru??? Prej zrovna tyhle prášky váhu nezvedají, ale známe to, už před třinácti lety jsem jedny takové měla a váha jela raketovou rychlostí nahoru a už nikdy neklesla.......
A největší pecku zasadila vzápětí. Prej podle výsledků z ortopedie ty bolesti nemůžu mít tak velké a mám je v hlavě. A ona mi do ní vidí? To jako, že jsem líná dělat???
A tak si tu medituju, k čemu jsou nám doktoři.
Jeden si čas od času nechá píchnout stejnou injekci do kolene, kterou píchl i mně a prej běhá jak čamrda.
Další bez prášku od bolesti nedojde ani nakoupit.
A ty, člověče, jsi závislý na jejich rozhodnutí.
A systém? Moje máma v mém věku byla už rok na starobním důchodu. Ne, že by mne to slovo STAROBNÍ nějak těšilo, ale mít ještě osm let do důchodu v tomto stavu a nemít v ničem jistotu.....? To teda není ani trochu světýlkovtuneluidní......
A na to dostanete antidepresiva a budete dělat možné i nemožné, abyste se z těch sra... dostali sami.
Vivat medicinae
