Sprcha!!!
Sprcha
Taková BLBOST!!!!!!!
Horko. Vedro až takové, že se nechce člověku ani pohnout malíčkem.
„Vodu....vodu.....vodu.....“, volají spolu s Krtečkem lidi, zvířata i kytky. Země je vyprahlá a už ani nepláče. Slzy vyschly....
Ležím v posteli, dopíjím kafe a.....co to slyším??
V koupelně teče voda.
On se jako fakt šel sprchovat???
Když máme rybník téměř za barákem???
Rozmazlenec....
Nic nevydrží. Vlastně ani nechce vydržet. Vždycky si to umí zařídit. Všechno!!!
Cítím, jak ve mně roste nas..... naštvanost. Dyť mně je taky vedro. Čekám, až slunce popojde o fous níž. Už se nemůžu dočkat, až padnu do vln místního rybníka. Hlavou se mi honí všechna ta plýtvání vodou. Víte, že na výrobu kila čokolády se spotřebuje 24000 litrů vody??? Na kilo hovězího masa 15500 litrů?? Ani jedno nejím. Hovězí jsem nekoupila ani nepamatuju a čokoládu už asi dva měsíce, aniž bych ten elaborát (Jaká je naše vodní stopa) předtím kdy viděla.
A on si jen tak mírnyxtýrnyx pustí teplou vodu na ochlazení těla?? To jako fakt???
„Kašlu na něho, nechám ho doma a zajedu si na ten rybník sama!“, duní mi v hlavě pořád dokola.
„Ale tohle jsi ještě nikdy za téměř deset let společného života (s přítelem) neudělala,“ domlouvá mi moje vychovanější a vstřícnější Já. A blbější.
„Jenže když on se sprchoval už doma, proč by tam se mnou jezdil, co!?“...hlásí se o slovo moje naštvanost a ublíženost.
„Ty to ale stejně neuděláš, že bys ho nechala doma, na to jsi moc hodná a nechceš vyhrocovat situace,“ mele si to moje hodné Já svou.
Vyhraje.
Jedeme se vykoupat na rybník spolu. Ale stejně se mi s ním nechce mluvit. Hlavou se mi honí dnešní článek....jak to jen popsat....o vlivu matky a kojení na uspokojování potřeb po celý další život. A pro mne největší překvapení, že se to týká nejen jídla, ale i peněz a dalších životních potřeb. A taky můj táta, který mi celý život chybí a vlastně ani nevím proč. Indiáni, jak se diví, že pitnou vodou splachujeme naše tělesné výměšky.
A najednou se mi to začíná všechno spojovat. Zapadá to do sebe jako precizně vysoustružená ozubená kolečka.
Helenka jako páté kolo u vozu. Vždy a všude. Ve vztahu s manželem i předchozími partnery byli vždycky všichni kolem důležitější než moje potřeby. Vždycky jsem se upozaďovala, vždycky se ohlížela na všechny kolem. I o svůj oběd jsem se rozdělila a sama se odbyla chlebem s máslem.
Ze skromnosti aureola, ale vnitřně těžce nespokojená, že si nedovolím pro sebe totéž, co automaticky dávám druhým.
Stanu se menším a ještě menším.....
Moc dobře vím, že nezachráním svět a nedostatek vody tím, že se nebudu sprchovat, když můžu využít přírodní zdroj. (ale taky nemusím potichu trpět jen proto, že si leccos nedovolím)
Moc dobře vím a zažila jsem na vlastní kůži, že když jsem šetřila na kdečem, manžel si koupil autorádio za víc než dvacet tisíc, zatímco já vařila ve vyhořelé kuchyni.
A už je načase si dovolit se hýčkat.
A svatozář skromnosti?
Moje milá skromnosti, nechávám tě odejít a ponechám si jen tu ZÁŘ.
A budu ZÁŘIT, jak mi téměř denně radí kamarádka Káťa :-)
P.S.: Jsem velmi velmi zvědavá, co na tohle řekne Irenka :-)
