Pocity na tapetě
Onehdá jsem se zas.....vytočila.
A začalo to tak nevinně.
Přítul chtěl prostor sám pro sebe.
Chápala jsem to.
Jsme spolu od dubna do listopadu imrvére pořád spolu a i mně občas chybí volný byt, dělat si, co chci, setkávat se, s kým chci, telefonovat, komu chci, nevařit, když nechci, nelíčit se a nechat pleť volně dýchat, chodit spát ve dvě, tři v noci, neuklízet. Jen být. A to s partnerem často nejde, a to ani v případě mého přítele, který je fakt miláček. Podporující, milující, spolupracující, usmívající se (na mne), koukající (na pohádky a večerníčky) a těšící se (na společné sledování Tvojí tváře nebo Šípa či Krause).
A protože jsem zrovna měla meditační období, nebyla jsem proti, když se chtěl vypařit na půl dne do ateliéru a meditovat si po svém. Tvořit.
K večeru se tedy vrátil spokojený, milý, úžasný, já byla rovněž spokojená, odpočatá a úžasná.
Pak se dva dny nedělo nic. Nakupovali jsme, vařili, já makala na fotkách, on si četl a studoval materiály pro svoji tvorbu, prostě pohodička sama.
A pak to přišlo.
Večer mi řekl jedno slovo navíc, já z toho vydedukovala celovečerní film a určité závěry a......už to jelo.
Navenek jsem se tvářila, že se nic neděje, ale uvnitř mne to doslova vřelo. V podstatě o nic nešlo, jen..... Znáte to. Na něčem se domluvíte, něco akceptujete a něco si představujete. Že domluva platí na obou stranách. A pak si ten druhý DOVOLÍ udělat něco, na čem jste se nedohodli. Je úplně jedno, co to je a klíďo může jít o banální záležitost. Jen to, že ON SI TO DOVOLÍ a vy ne. A oheň je na střeše.
Dva dny jsem to v sobě dusila, probírala ze všech stran, zkoumala, proč se vytáčím a stejně na to nepřišla. Ale muselo to ven.
Je nad slunce jasnější, že z toho koukal rozvod až do desátého kolene. Snad každý by se v takové situaci rozpálil do běla.... Ne tak miláček. Už několikrát mne totálně převezl, když jsem dštila oheň a síru vůči němu a on......mne držel za ruku a neutekl.
Ani se neodvrátil, ani nenadával, ani se nevztekal. Trpělivě (jen on sám ví, jak moc ho to stálo přemáhání, aby nebouchal taky) mi sedí po boku a poslouchá moje láteření. Já si vždycky v takových situacích představím většinu partnerů, jak to nechtějí slyšet, jak jim bouchající žena leze na nerv a nemají ani jednu chuť toto absolvovat a utečou. Nechají v tom ženu utopit samotnou a když se vrátí, očekávají opět usměvavou a úchvatnou partnerku. A ta je pak stále a trvale nevyslyšená.
Tak ON MNE držel za ruku, hladil a poslouchal, co mi zas přelítlo přes nos. Já poučena letitými zkušenostmi umím podat i nespokojenost umírněnějším způsobem, no ale i přesto to neznělo jako předčítání pohádkek. Byla jsem pekelně vytočená, ale tlumila jsem vášně, co to šlo. No a najednou jsem si uvědomila – jako bych koukala na film v televizi se sebou v hlavní roli – jak se mi mění pocity. Původní megavelké naštvání se postupně měnilo v jízlivost, takové to jízlivé cedění přes zuby, a to dále na pobavené popichování. Nakonec jsme se spolu chechtali, popouštěli uzdu fantazii a vůbec jsme se kolem půlnoci velmi dobře bavili.
Celé to trvalo asi hodinu.
Hodina našeho společného času, vnímání jeden druhého a jeho touhy, přání, zklamání.
Přijde mi škoda, když se lidi hádají, rozhádají a pak spolu třeba týden nemluví kvůli jedné hodině, ve které si mohou díky „neopuštění bojiště“ velmi mnoho sdělit hlavně v oblasti vnímání a pocitů.
To pročištění za to stojí a zas je na světě o fous krásněji :-)
