Neumím se fotit

Tuto větu slýchávám pravidelně od téměř každé ženy, ale už i pár mužů se takto vyslovilo.

Úplně na úvod musím předeslat, že je nebetyčný rozdíl mezi „neumím se fotit“ a „není na mně nic hezkého“. Dnes se budeme věnovat prvnímu, to druhé si necháme na jindy.

Ateliér je místo jako cokoli jiného, jen s tím rozdílem, že obvykle v něm najdete velkou spoustu různých látek, hraček, oblečení, košíků, plyšáků – to pokud se v něm nejčastěji fotí miminka a děti, nebo různé škrabošky, boa, poloprůsvitné nebo průsvitné šifony, krajky, župánky, vějíře, zrcadla – to pro hraní ženám. A netřeba se ho bát. Jasně, kolikrát se v malém prostoru musíte vyhýbat elektrickým šňůrám a nohám od stativů světel, ale jinak jsou ateliéry vcelku útulným místem. Taky ale jak kdy. Muži fotografové mívají raději velké prostory stroze vybavené, ženy se víc obklopují doplňky. Jedna moje kamarádka navštívila obojí a u mne se velmi rozplývala, jak je ten prostor útulný.

Ze všeho nejdůležitější je, jestli si sednete naturelem.

Já upřednostňuji focení hrou, obskakuji, inspiruji nebo vás třeba zastavím v pohybu, protože právě v té chvíli máte ladnou křivku šíje nebo svůdný pohled. Jízda na technické vlně je mi na hony vzdálená a hned vysvětlím, jak to myslím.

Před časem jsem potkala na facebooku paní. Podle profilovky jsem ji otypovala na postarší vážnou dámu, lehce při těle. Fotografie to byla krásná. Paní krásně vizážistkou nalíčená, správně technicky vyfocená. Všechno by bylo v pořádku, až…….až na to, že z fotografie nešly žádné emoce.
Domluvily jsme se na focení. Dle jejích vlastních slov „kdokoliv se octne v okruhu padesát metrů ode mne s foťákem, já okamžitě ztuhnu“ jsem to vzala já jako výzvu a ona jako šanci. Na fotografii víc vystihující JI.

V den D jsem měla nachystané přípravky na opečování pleti a líčení a čekala tu postarší vážnou dámu. Když se zjevila ve dveřích šelma s jistým energickým krokem a štíhlou vysportovanou figurou, překvapením jsem málem zapomněla zavřít pusu. Jen jsem vydechla. Po úvodních pár větách, ve kterých si dáváte dohromady představu o člověku podle fotografie s tím, co o ní víte, ladíte se na stejnou vlnu, jsme lehce přešly na opečování s líčením. Když se pak zmíněná dáma viděla v zrcadle, tak to zas ona málem zkoprněla překvapením. Na focení jsme vybraly venkovní prostory, jen jsme vylítly z budovy na dětské hřiště a prolézačky. V tu dobu tam bylo téměř prázdno, tak jsme měly volné pole působnosti. Nacvakaly jsme v cukuletu asi šedesát fotografií – na houpačce, u prolézaček, u jejího zaparkovaného auta, prostě jsme si užívaly jarní sluníčko.

Po výběru svých šesti originálů a mém nepříliš technickém, ale o to autentičtějším zpracování, si hned změnila profilovku a další fotky použila na svém webu. No a nejkrásnější byla téměř okamžitá reakce jejích FB přátel, kde jedna z nich napsala: „vyzeráš mladšia a mäkšia“

Tak to jsem u svého monitoru skákala nadšením.

No a jak mi skoro každá žena říká, že na všech fotografiích vypadá blbě, tak i já měla brzy zažít, jaké to je. Abych si na vlastní kůži zkusila, co ženy zažívají celkem běžně.

Byla jsem na jednom ze srazů streetfotografů. Samí super lidi, krásné debaty……ale taky spoooousta fototechniky. Fotil každý každého, jak se to sešlo, streetaři baží po akčních fotkách, takže tady na srazech jim pšenka kvete skoro vždycky. Já měla skromně nasazeno některé ze starých manuálních skel a co do techniky jsem byla tak nějak na chvostě (oproti nim, samozřejmě. Jinak mám vybavení skvělé) S naprostou většinou těch lidí jsem se viděla poprvé v životě, ale zároveň jsem znala z facebookových skupin jejich tvorbu. Tedy lépe řečeno tvorbu na výši, se kterou jsem se já streetař začátečník těžko rovnala. Jedna by očekávala……

…..že když jsou to fotografové, tak že umí vyfotit i člověka. Ženu. Nooooo, to jsem teda viděla. Technicky opět bezpečně nejlepší, ale z osmi fotografií mé maličkosti byla jakžtakž použitelná jedna. Na ostatních grimasy, jak jsem mluvila nebo jedla, rozmáchlá gesta ještě ušla, ale….. TA DRUHÁ BRADA!!! Na skoro všech fotkách? Ano, jsem to já i s druhou bradou. Vím o ní. Ale na fotografiích ji opravdu mít nemusím…..

 

A závěr?
Já budu VŽDYCKY upřednostňovat emoce před technikou.

Aby vám to na každé fotografii slušelo.

A abyste se po setkání se mnou cítily krásněji a radostněji než před ním ;-)