Mytí oken
Mytí oken
Opět začnu zeširoka.
Na mládí a dospívání mám velmi častou vzpomínku. Bohužel ne zrovna příjemnou. Moje máma se narodila, aby si život odpracovala. Kam až moje paměť sahá, vždycky byla napřed práce, pak zábava. Už jsem chodila na směny do práce, dřela v železárnách a vždycky, když jsem chtěla někam jít, musela jsem si nejdřív udělat svůj díl práce. Ale to jsem opět trochu odběhla....
Ani nevím, jestli je moje máma naučený a vydrezurovaný slavík anebo to tak má přirozeně od malička, že vstávala v dobu pro mne naprosto děsivou. Když já měla půlnoc, ona už měla vypletou zahradu nebo nakoupeno, nachystanou snídani (pro nás), většinou už rozvařený oběd a do toho třeba štupovala ponožky, pěkně na hříbku, krasopisně vyšívané čtverečky. Ona jako blázen kdysi dokonce i žehlila ponožky, silonky....o krasopisně vyžehleném povlečení, svázaném barevnýma stužkama, ani nemluvím. To si osobně nepamatuji, ale naprosto tomu věřím. Máma to občas se smíchem vyprávěla, ale s takovým jakoby podtextem volajícím po ocenění. Dokonce bych si troufala tvrdit, že všechnu tu práci, dřinu a lopotění dělala kvůli ocenění. Kterého se jí ale nedostávalo, anebo to neslyšela. Znáte to, jak kolikrát neslyšíme pochvalu a milé slovo na naši adresu, protože naše pozornost je zrovna namířená na "všechno špatně"? Už jsem se za ta léta naučila takové okamžiky připomínat.
"Tu svíčkovou jsi udělala naprosto skvěle." "No, ale ten knedlík mi praskl." "Mami! Právě jsem tě ocenila. Stačí poděkovat." "Aha. Tak děkuji."
A tak se celý život zkrátka MUSÍ odpracovat.
Zatímco já teď za poslední rok zjistila, jak dopoledne nemůžu nic udělat. Sice vstanu v osm, ale mám dloooouhý rozjezd. Kafe, koktejl na snídani, čaj - přesně v tomto pořadí. Čtení diskuzí na facebooku a vycítění "meziřádkového" významu. Spousta zajímavých informací zabalených do běžných diskuzí ve skupinách. O focení svateb a některých vychytávek. Nebo naopak, na co si dát pozor. O typech fotoaparátů, objektivů a jak se to projevuje ve výsledných fotografiích. O nastavování cen. A jelikož mám v přátelích i spoustu kouček a poradkyň, je to i o sebehodnotě, sebelásce. O nastavování zrcadel. O vztazích v rodině, partnerství, s dětma. Že děti jsou nejen našimi dětmi, ale i našimi učiteli. O tom mluví i Jarda Dušek. I k němu se dostanu přes svoje přátele na facebooku. Posledně mne velmi zaujal a rozbrečel příběh o leopardovi, který dostal jméno Diabolo a jak se podle toho jména choval. Nenávistně.....
To všechno se u mne odehrává dopoledne. Prostě si neumím představit jít retušovat fotky, na těch pracuju většinou v noci. A klidně i do dvou do rána, kdy většina slavíků už dávno spí, aby se za pár hodin vzbudila plna síly k tvoření.
Oproti mé mámě já jsem sova.
Při sledování Petra Havlíčka jsem si uvědomila, že jsem ještě větší sova než většina sov. Podle něho mají sovy ten cyklus opožděný o jednu až dvě hodiny, já asi tak o pět.
A tady se obloukem vrátím k uklízení a mámě. Každou sobou....úplně každou sobou....jsem si chtěla pospat. Vstávala jsem tak v deset, v půl jedenácté a nezřídla měla pod polštářem knihu, kterou jsem si po probuzení četla. A vždycky.... VŽDYCKY....jsem vstala a v kuchyni byly na stole židle nohama vzhůru. Úúúúúúúklid. Všechno lítalo shora dolů a nakonec se zametalo a vytíralo. Okna se umývala několikrát do roka.
"Jsou Vánoce. To musí být úplně vygruntováno. Každý kout se musí vyčistit...."
"Dyť uklízíme každou sobotu, to nestačí?"
"Nestačí."
A tak se Helenka naučila si práci šetřit, místo aby si ji přidělávala.
Snaží se nešpinit, co nutně nemusí, aby to pak nemusela umývat.
Prádlo věší tak, aby se nemuselo žehlit.
Baterii u dřezu každý den projede hadrem, aby ji pak nemusela drhnout.
A okna.....
Po mnoha letech, kdy asi třikrát ročně lítala s hadrem, přeřvávala vysavač a s vervou sobě vlastní tančila na oblíbenou hudbu, se po přestěhování do bytovky stáhla. Už si nepouští hudbu na plný perdy. Už nelítá jak šuspajtl. Pěkně v tichu, aby nerušila sousedy, si dřepí na zadku.....
A tak ani okna se neumývají. Prostě nejsou ty emoce s mnoha decibely, které mne nabíjejí a práce jen sviští.
No a před týdnem jsme byli na pražském bytě. V Praze se odehrává spousta srazů, akcí, vernisáží, tak jsme si naplánovali týden s několika pro mne zajímavými akcemi, kterých jsem se toužila zúčastnit.
A jak jsem tak ležela na posteli s kafem, koukala jsem přes okno, které by se velmi líbilo mistru Vanovi. To je takové okno, které zjemňuje průchod slunečních paprsků, aby výsledné portréty měly měkké světlo. Jak jsem byla v tom rozjímání, uvědomila jsem si, že CHCI umýt okna i doma. Že jsem prostě dozrála k tomu, že ta samotná práce mi bude dělat radost.
Tady jsem si vzala mustr ze Sommerhillu. To je demokratická škola v Anglii, kde se děti nemusí učit, když nechtějí. Ono je to ježdění na kole, hraní her na počítači nebo další pro dospělé lidi nedůležité aktivity po čase přestane bavit a začnou se velmi intenzivně zajímat o vědu, tvoření, učení. Prostě až se nabaží svého nicnedělání nebo her, přirozeně zatouží po vědomostech, které využije u svého poslání v životě. A to poslání si najde.
A tak jsem si i já po letech donucených prací v domácnosti vzala svůj čas nicnedělání. I když i to moje NICNEDĚLÁNÍ bylo v podstatě tvoření představ a vizí, učení se sebelásce, psaní článků, které mě napadly. DOVOLOVÁNÍ SI ležet bylo pro mne v tom čase naprosto veledůležité.
A tak jsem dnes jen tak z plezíru umyla dveře a okno na balkon a pokračovala oknem v koupelně. Prozatím to bylo bez hudby a bez zpívání. Ale ta další dvě okna v obýváku a ložnici už o tuhle dávku emocí neochudím.
A už se na to těším :-)
