Jak mne vnouček učí vnímat sama sebe
Jak mne vnouček učí vnímat sama sebe
Nějakým řízením osudu......spíš díky mámě.....jsem se naučila vnímat sama sebe jako problémové dítě. Ani nevím, kde jsem k tomu přišla. Nebo.....možná vím.
Vždycky jsme velmi rádi poslouchali vyprávění naší mámy, co jsme dělali jako malí a často jsme mámu k tomu i popostrčili. „Vyprávěj, co jsme dělali, když jsme byli malí....“
A tak se moje vžpomínky na dětství smrskly do pár situací, které jsem z máminých úst slyšela víckrát a nabyla jsem dojmu, že jsem byla neukočírovatelná. Jako blíženec jsem prý byla jak vítr. Máma mě nemohla uhlídat, dohonit, najít. Už když jsem přicházela na svět, trápila jsem ji celé dva dny – od úterý odpoledne do čtvrtka večer, až jsem se nakonec 13.června pár minut před osmou večer poprvé nadechla.
Pak si toho moc nepamatuju. Až v necelých třech letech nemocnici. Tu si teda pamatuju, pár útržků z tohoto pobytu. Hlavně, jak mi dávali masku na obličej a jak jsem potom nemohla sedět na nočníku, protože mě něco řezalo do nohy. Operace slepého střeva. Angína.
„Museli před tebou schovávat i suché rohlíky.“
„A proč?“
„Protože s angínou by ti nemohli dát narkózu a zároveň ti nesměli dát najíst, aby to slepé střevo neprasklo. Co já se tenkrát nabrečela. Co jsem se nachodila kolem oken špitálu. Zrovna v té době byl v nemocnici i tvůj táta, měla jsem vás tam oba a nemohla k vám. Když mi tě pak přinesli při propouštění z nemocnice, nepoznala jsem tě. Strašně jsi zhubla a znova jsi vyžadovala nočník, i když jsi už uměla chodit na velký záchod.“
„A pak si pamatuju, jak jsem se bála všeho igelitového.“
„Jo. To sis donesla z té nemocnice. I bílých plášťů ses bála jak čert kříže. I učitelky ve školce je kvůli tobě nemohly nosit. A plasty a guma byla tvoje noční můra......“
„Jo, to si taky přesně vybavuju. Ještě jsem stála na prahu herny a.....viděla dva kluky.....s plynovými maskami na obličeji. Kývali tam s těmi choboty......a......mně se udělalo od žaludku tak, že jsem se celá roztřásla a utekla na záchod..... A pak si pamatuju až bráchu, když si hrál s nafukovacím míčem . Byly mu tak dva roky a kutálel si ten míč po zemi a já se strašně bála, že se dokutálí až ke mně a že se ho dotknu....
No a pak se to jednou povedlo......a.....ono se mi nic nestalo. To mi bylo asi šest.“
„A ty masky...... Jednou jste měli ve školce karneval. Všechny děti vyráběly masky na obličej jen ty ses toho zas bála. A tak jsme pak doma spolu vystřihly z papíru kočičku, vystřihly oči, nos a pusu a šla jsi na karneval za kočičku. Pak ses toho přestala bát.“
No a pak jsem sem tam řekla mámě něco, co se jí nelíbilo, pak jsem se jí musela omlouvat.... Nechtěla jsem. Nevěděla jsem, proč bych se měla omlouvat za něco, co jsem nemyslela zle. Ale máma se mnou nemluvila. Byla jsem bordelář, flekgmatik, lhala jsem. To byly moje nálepky na čele a srovnávám se s nimi teprve teď v posledních pár letech.
No a tak jsem prostě došla k přesvědčení, že jsem problémový člověk. A že všichni blíženci jsou takoví.
A loni v červnu se mi rozrostla rodina o vnoučka. Takyblíženečka. Mamince štírce a lvímu tatínkovi. Bylo to vtipné, protože jeho děda – můj exmanžel – je blíženec, děda od maminky je taky blíženec a o sobě jsem už psala na začátku. Představovala jsem si spoustu věcí a situací, ale co mne to malinké roční stvoření naučí....to mne ani ve snu nenapadlo.
On je tak milounkej, tak roztomilej, tak úžasnej, šikovnej, chytrej, samostatnej, prostě úplné zlatíčko. Samozřejmě, že je to práce naprosto skvělé snachy a syna, jak ho vychovávají a jak je bezprostřední a šikovnej, ale já jsem z něho naprosto poprděná. Když ho tak pozoruji, jak v 17 měsících rozvazuje v mluvení, jak se umí zabavit, jak se směje jak sluníčko, jak strká klíče od auta do zámku u dveří, jak opakuje, jak dělá opička, co jsem ho naučila a jak se u toho směje, jak miluje kukuřičné křupky nebo rohlík, jsem neskutečně pyšná babička. Jsem neskutečně šťastná za syna i snachu, jak jsou oba rozumní, dovedou se domluvit, jak syn téměř sám rekonstruuje barák, aby měli pořádně kde bydlet a jak je snacha rozumná a chápe, že je na výchovu malého víceméně sama. Jsem přešťastná, jak se mají rádi a jak jsou v pohodě.
A vnouček blíženeček?
Je to moje malé úžasné prťavé zrcadýlko.
Děkuji děkuji děkuji <3