FLEGMATIK
Flegmatik
Pro někoho jen slovo.
Pro někoho typ osobnosti.
Spokojenost.
Pro někoho traumatizující nálepka.
Kdysi, když mi ještě bylo -náct, mě moje o sedm let mladší sestra onálepkovala tímto označením. Možná se tenkrát učila ve škole čtyři typy osobností a jejich reakce....možná......mi to zapomněla sdělit.....možná.......
Možná vůbec netušila, jak moc vážně a na jak moc let to vezmu osobně.
A jak tu nálepku sama sobě přilepím na čelo.....
Ani nevím, kdy a jak se to v naší rodině rozšířilo, nicméně co já tak nějak pamatuju, vždycky jsem byla za flegmatika. Říkala mi to ségra, brácha i moje máma a já to brala jako těžkou újmu. Vzpírala se tomu, stavěla na zadní. Přece nejsem ani lhostejná, ani si neuvědomuji, že by mi na ničem nezáleželo. Flegmatik je přece povrchní a totálně lhostejný jedinec, který si ještě ve svém nicneřešímjemidobře libuje. Celé roky mi při pohledu do zrcadla strašilo na čele toto označení. Cítila jsem se ocejchovaná. Nespravedlivě ocejchovaná.
A za celé ty roky jsem se stala.......flegmatikem v tom nejhorším slova smyslu, jakého jsem byla schopna.
Až.....
…..jsem se dostala k videu Hanky Ondruškové a jejímu názornému předvedení oněch čtyř typů osobnosti – od melancholika, přes flegmatika, sangvinika až po cholerika. Úplně na úvod, ještě než začala podrobněji probírat vlastnosti zmíněných typů, předeslala, že všeobecně máme v povědomí velmi zkreslené vnímání a náhled na ně. Že ani jeden typ není špatný a každý má své velké přednosti a naopak velké zápory, když jim dáme prostor. Zhlédla jsem se spoustou AHA momentů celé video..........a TU mne to napadlo. Že ta moje nálepka vůbec nemusela znamenat to všechno špatné, co jsem si o ní myslela. Že to jen díky nevědomosti jsem šla proti sobě a své přirozenosti, místo abych si užívala a radovala se, že jsem, jaká jsem. Že mne možná právě proto ta moje kolena zrazují a lidově řečeno nutí „jít do kolen“.....
Je toho v našich životech hodně.....hoooooodně.....co přejímáme od našich nejbližších jako největší pravdu, a přitom se nám nelíbí. Jen nevíme, co s tím.
A to pak musí přijít jeden seminář na téma osobního rozvoje, další workshop na podobné téma, tu nám kamarádka doporučí – a leckdy i půjčí nebo daruje – knihu, která nám objasní spoustu našich nejvnitřnějších bolístek. Nebo se dostaneme na dvoudenní koučovací program. Nebo......nebo......nebo....... A s každým dalším uvědoměním jsme blíž sami k sobě.
A máme se raději.
Nebo si už aspoň dále neubližujeme :-)
Pozorujeme sami sebe, jak dnes v úplně identické situaci reagujeme jinak než před rokem, a jinak než před deseti lety.
A jak si léčíme vztahy i po padesátce......
A jak nikdy není pozdě začít......
:-)
