COCO
Coco
Na vizážistickém kurzu Mary Kay, kde jsem fotila proměny účastnic kurzu, jsem zaregistrovala nááádhernou mladou dámu. Husté dlouhé rezavé kudrny si zamyšleně natáčela na prst. Soustředila se na postup péče o pleť a následné popisování trendů líčení, které energická lektorka bravurně předváděla spolu s předáváním důležitých informací ve světě krásy a péče o pleť. Dalo by se to shrnout do jedné věty – jak být co nejkrásnější, nejpřirozenější, nejzářivější. Anetka, ona účastnice kurzu, svoji krásu ale neviděla. Ne tak, jak padla do oka ona mně. A protože jsme si i přes velký věkový rozdíl sedly mentálně, spřátelily jsme se i na facebooku. No a jednoho krásného dne mi přistála na zdi zpráva od ní s otázkou, jestli by někdo šel do kina, že nechce jít sama. Napsala jsem, že bych šla.
A ona: „Na pohádku? Kreslenou??“
Nevadila mi ani pohádka a ani kreslená, a tak jsme se domluvily a dva dny nato jsme už seděly asi v desáté řadě v úplně prázdném kině, protože jsme tam šly vlastně pozdě. Po sezoně. Jako všichni ve všech amerických filmech jsme se i my zásobily popcornem a pitím a uvelebily se na svých místech. Po nutných reklamách a ukázkách filmů začal náš film. Coco.
Když začal, brblala jsem si pro sebe: „Panebooože, co to je za kravinu. Vizuálně nic moc, hudebně o fous lepší. Postavy se tam při chůzi kolíbají jak kačeny, řvou na sebe a tyranizují malého kluka. No snad to nějak přežiju. Anetka říkala, že viděla kousek a že je to hezký. Tak jí budu věřit, no.“ Ládovala jsem se popcornem a skepticky koukala, jak se to bude vyvíjet dál.
Jak se ale film rozjížděl, vysledovala jsem u sebe asi nějakou zvědavost, nebo co. Miguel, onen dvanáctiletý klouček, kterého terorizovala jeho rodina, se velmi sebevědomě a cílevědomě stavěl za svoji životní lásku. Kytaru a zpívání. V jeho rodině se několik generací nesmělo ani pípnout, zpěv byl zapovězen spolu s hrou na kytaru. Papá – otec od babi Coco – byl v podstatě Miguelův pradědeček a kdysi dávno jednoho dne odešel a už se nevrátil.
Nikdy.
Babi Coco po tatínkovi tesknila. Mamá Imelda ji utěšovala a zároveň se o ni musela postarat. Těžce na manžela zanevřela. Zůstala sama s malou dcerkou a musely se nějak dál živit, a tak začala šít boty. Celá další její rodina prostě po všechny další generace šila boty. Jen Miguelova láska k hudbě a hraní na kytaru se nedala utišit ani křikem, ani zákazy. Ničím. A už vůbec si nedovedl představit místo hudby šít boty....
Celý obsah filmu asi neumím souvisle vyprávět.
Ale....
Uvědomila jsem si u tohoto filmu pár věcí.
Jedná se v něm o naše předky a jestli na ně myslíme. A JAK NA NĚ MYSLÍME. Když totiž ve světě živých nezůstane nikdo, kdo na ně vzpomíná, vytratí se i z říše mrtvých. Navždycky. A už nikdy se za duhovým mostem nesetká s dalšími členy rodiny. V Mexiku (alespoň podle tohoto filmu) mají v každé rodině takový oltář s fotografiemi svých mrtvých předků. Kdo na tomto oltáři není, nemůže v den svátku zesnulých navštívit svoji rodinu. Tvůrci filmu krásně a názorně vykreslili světelný most, přes který naši mrtví ten jediný den v roce přicházejí za svými rodinami. Ta radost, že mohou. Tady jsem poprvé pustila slzu. Můj 52 let mrtvý táta a moje myšlenky směrem k němu. Dlouho nebyly skoro žádné, ale posledních deset let jsou. Jenže ne právě pozitivní. A tu jsem si uvědomila, že nic na světě není důležité tak, abychom na své předky mysleli ve zlém. Každý člověk má i svoje stinné stránky, ale není dobré je pořád připomínat a vyzdvihovat před těmi dobrými. Pak totiž velmi lehce nabydeme dojem, že ti lidé byli jenom špatní. Že neudělali nic dobrého. S tím se velmi špatně žije, znám z vlastní zkušenosti velmi důvěrně. Teď, po trojím sledování tohoto filmu, mám ke všem lidem mnohem laskavější a shovívavější přístup. A k tátovi obzvlášť.
Dalším stěžejním momentem v této pohádce byla pro mne nevědomost. A ruku v ruce s ní i obviňování. Papá tenkrát opravdu odešel. Ale rodinu neopustil (nutno vidět, nebudu prozrazovat). A co si pomyslíme v takové situaci ještě i dnes? Totéž, co si myslela mamá Imelda. Že nás ten člověk opustil dobrovolně. A opět je tu důležitá laskavost, důvěra, nadhled....
Zkrátka....
Film skončil, zvedáme se z křesel a Anetka se tiše ptá: „Je možné, že jsem u toho plakala?“ „Je. Vítej v klubu,“ já na to.
Už jsem ten film viděla celkem čtyřikrát a určitě ještě uvidím. Mám ho jako jednu z terapií. A i díky němu jsem tolerantnější, laskavější a zdravější....
