Úsměv! Vyletí ptáček!

Denně se vidíme v zrcadle. Někdo častěji,
někomu pohled na sebe do zrcadla neschází. Nevyhledává ho.

Kdo z nich se na sebe umí usmát?

Téměř všechno v životě se odvíjí od sebe-přijetí.
Sebe-lásky, sebe-vědomí, sebe-všeho.

Jestliže se máme rádi (sebe-láska),
nedovolíme nikomu překračovat svoje hranice.
Známe svoje hranice.

Jestliže se přijímáme (sebe-přijetí),
víme o svých kladech i záporech.
Umíme s nimi pracovat.

Jestliže většinu životních kroků děláme vědomě ( vědomí sebe = sebe-vědomí),
nenecháváme řídit autopilota, ale pěkně krásně vnímáme přítomný okamžik.
Cítíme teplou vodu na rukou při umývání hrnku na kafe,
vědomě zapisujeme do mozkových závitů, kam pokládáme platební kartu-peněženku-klíče,
prociťujeme hudbu či vnímáme sluneční paprsky na svém obličeji.

Dnes jsem mluvila s kamarádkou o úsměvu.
Ona se nejen neumí usmát s koutky dolů,
ona totiž vůbec netuší, že něco takového jako útrpný úsměv existuje.

Zato já o něm vím své.
Svého času - v době svého plného rozkvětu - jsem si vyrobila kolmou vrásku mezi očima.
A neuměla se usmát jako Catherine Zeta Jones.
Ta byla a je celé roky pro mne etalonem sebelásky a majitelkou nejnádhernějšího úsměvu s koutky nahoru.
Jak já jí záviděla ty koutky nahoru a krásný úsměv...
Můj úsměv, ač jsem se snažila co nejkrásněji usmívat,
dlouhé roky minimálně jeden koutek nahoru nepustil.
Táhl se téměř kolmo dolů a mohla jsem se stavět na hlavu,
nešlo to jinak.

Dnes už to neumím.
Nějak samovolně se mi oba ty koutky při úsměvu zvedají nahoru.

A co to způsobilo?

Moje vnitřní nastavení.
Moje spokojenost se svým současným životem.
Moje spokojenost se sebou.
Sebeláska, chcete-li.
Uspokojující partnerský život (nebylo to tak vždycky).
Krásné vztahy s blízkými.
Radost z povídání s mámou.
Radost z dětí i vnoučat.
Radost ze života i ve skoro 60 letech.

Chcete se usmívat do objektivu?
Do mého?