Svatba
Svatba
Hned první rok našeho vztahu si mě chtěl vzít….
Žádná romantika.
Daleko triviálnější důvod.
Větší cestovné na cesty do a z práce.
A ani mě nepožádal o ruku…..
Během těch jedenácti společných let jsme proprndali a propovídali tisíce hodin. Povídání krásná i obohacující, zraňující i léčivá. Těžké hodiny Há, ve kterých jsme na střídačku tahali spousty kostlivců ze skříní, abychom se o kousíček víc osvobodili od kleteb minulosti. Aby se nám lehčeji chodilo po matičce Zemi. Aby se nám žilo volněji a radostněji.
Ten terapeutický vztah nám předpovídal už web najdise.cz, kam jsem si jen tak z plezíru nacvakala naše data narození. Normálně to nemám ve zvyku, protože se pak upínám k předpovězenému, a to i v případě, že není pozitivní. A taky že jo. Sotva jsem do toho nakoukla, sdělovaly mi planety svým postojem info nejen o krásném a naplňujícím vztahu, o lásce až za hrob (teď trochu přeháním) a pohodovém spolužití, ale taky jsem se tam dočetla během prvních pár vět, že budeme řešit spoustu menších či větších zádrhelů. Ale že to budeme řešit s trpělivostí, porozuměním, víceméně v klidu. Prostě partnerská terapie.
Dál jsem už nic vědět nechtěla. Stačilo mi.
Chtělo se mi to malovat v růžových barvách, ale ten zvědavý červíček k té předpovědi sem tam zabrousil a připomínal se ostošest.
To když jsem postopadesátéprvní přejela rukou po lince (dělám to celý život a i když to není bůhvíjak úžasná vlastnost, je moje) a byly tam drobky. Samozřejmě, že ne moje. Miláčka. Připravoval si jídlo a ZAS po sobě neuklidil. Nebo se chci jít naložit do vany a ona po jeho koupání neumytá (umytá, ale ne po mém).
„Dělá mi to schválně??? Už osmdesátpětkrát jsem mu říkala – V KLIDU! - ´miláčku, ty jsi dělal něco ve vaně?´ Člověk ani nemůže zvednout hlas a zařvat ´Doprdele, už zas si musím napřed tu vanu umýt, abych se mohla vykoupat?!´, protože na něho se musí potichu. S úsměvem. Aby se nevyděsil. Protože jeho rodiče se kdysi hádali a časem rozvedli. A protože má strach, že takhle dopadneme taky.“
„Jenže když já se musím zapírat a krotit emoce, tak ty ani nevíš, co se ve mně děje,“ říkám mu později u kafe, když už jsem v dobrém rozmaru. „A když nevíš, jak uvnitř bublám a vřu, s klidem mě vytočíš zas a ani o tom nevíš,“ pokračuju v monologu, zatímco on se snaží pobrat a pochopit, co mu právě sděluji. Že se může velmi brzy stát, že na něho zhučím jak piliňáky a že se bude divit i ušima.
Takovýchto krásných situací máme za těch téměř jedenáct let požehnaně. Tu se odkopu já jemu, tu on mně. Na tom celém je fakt krásné, že si důvěřujeme. Že se snažíme vzájemně pochopit a pokud je potřeba, podat pomocnou ruku. Podržet.
Miláček mi velmi léčí můj pocit nejistoty.
Dlouhé roky jsem se snažila jednomu muži, co si v té době říkal můj manžel, věřit. A když to užuž vypadalo, že mi říká pravdu…..znova jsem spadla do propasti nedůvěry a lhaní. Jeho lhaní a mé následné nedůvěry. Přitom to byly často naprosto banální situace, kvůli kterým mi lhal.
Oběd v restauraci, který si dal na cestě za firemními nákupy, když my jeli s dětma kolem a jeho auto stálo poblíž na parkovišti. Lhal, jako když tiskne, že právě jede do Sika. Netuším, proč to dělal, přece jsem chápala, že když shání materiál pro firmu, musí se mezitím i najíst. Jenže on se pravděpodobně bál, že budu vyšilovat, že tam nejsem taky….
A možná by měl i pravdu…..
Často jsem byla doma s dětma nebo v práci a byla bych ráda za takový výlet…..
No a naproti tomu je právě miláček jeden z nejpoctivějších a nejpravdomluvnějších lidí, co znám. Zpočátku mi to úplně nedocházelo a jak jsem léta žila v každodenní nejistotě, klidnila jsem se jen velmi pomalu. Nebyla jsem si jistá naprosto ničím, od čehokoliv, co jsem udělala, až po vlastní rozhodování. A v takovémto rozpoložení jsem se i bránila ho označovat za „tu jistotu“, kterou mi dává, ale byla to ta nejlepší náplast na moje znejistělé bytí.
Pomalu jsem přijímala skutečnost, že je samostatný, co se týče chystání si jídla a že dokonce udělá jídlo i pro mne. Pomalu jsem přijímala skutečnost, že můžu sedět u počítače, zatímco on vyluxuje. A velmi pomalu jsem přijímala skutečnost, že ležím v posteli s kafem, zatímco on dojde nakoupit a uvaří. Až dosud to bylo vyloženě na mně a absolutně jsem si neuměla představit, že můžu dělat něco „neužitečného“ a nikdo se na mě nebude škaredit a zlobit a ještě ty opratě vezme za mne.
Opravdu se těch posledních jedenáct let cítím milovaná, opečovávaná, krásná.
Jasně, i my máme vzájemná očekávání od toho druhého, ale umíme s tím pracovat. A když se cítíme nepochopení, umíme to spolu probrat a vyřešit. Když někomu řeknu, že devátým rokem jsme spolu imrvére od dubna do listopadu, to znamená v práci, mimo práci, ve dne, v noci, téměř každý se diví, jak to vydržíme. Nelézt si na nervy. No……Vydržíme a jsme s tím naprosto v pohodě. Jasně, i my se umíme naštvat, ale jak jsme naladění na eliminaci problémů a nedorozumění, umíme to dovést k úplné oboustranné spokojenosti.
Vyloženě si pomáháme a děláme radost.
Já mu ušiju, co se mu líbí nosit, on mi pomáhá se střihem.
On mi občas masíruje a hladí nohy, já jemu občas škrábu záda. Miluje to.
Já se chytím umývání nádobí – ne, opravdu nemáme myčku už mnoho let – on vždycky přijde utírat a pak to společně uklidíme na místo.
Kdykoli cokoli vymyslím na přestavění v bytě, je ochoten a nápomocen. Už když jsme spolu začínali a připletli se u kamarádky na balení dárku, s čímž si ona nevěděla rady, pustili jsme se do toho tak automaticky a s takovou pohodou a výsledkem, že ona jen mrkala a nechápala. Prej jestli nám takhle půjde celé soužití….
Asi tak před třemi lety si miláček pohrával s myšlenkou, že bychom se mohli vzít. A koupil prstýnky. Máme oba stejně velké prsty, takže dva stejné. Jednoduché, za pár korun.
Původně jsme si chtěli užít takovou svatební srandapárty. Že pozveme naše přátele a po vzoru Koloběžky první nebo dříve chytré horákyně uděláme svatbu-nesvatbu a svatebčané nám donesou dar-nedar. Jídlo a pití. Máme zařízený byt a vlastně všechno potřebné pro život, takže hmotné dary nepotřebujeme a pokud přece jen něco chceme, umíme si to zařídit.
Když jsme před dvěma lety fotili jednu nádhernou svatbu v blízkém okolí, oddával novomanžele takový pohodový člověk. A když se pak přišel osobně zúčastnit svatebního veselí, pro nápad jsme nešli daleko a šli se s ním poradit, za jakých podmínek a okolností by oddal i nás. Miláček je velmi citlivý na přístup úřadů k nám ne právě tradičním lidem, a tak fakt poctivě vybíral člověka, který nám má posvětit svazek manželský. Ten pán ze svatby byl naprosto super v osobním kontaktu, ale pak při samotném domlouvání to začalo nějak drhnout, a tak jsme netahali kytku ze země – obrazně řečeno – a nechali ji vyrůst. Až se objeví ten správný oddávající…
Někdy začátkem června loňského roku zmerčil miláček při brouzdání internetem jednu osůbku. Ženského pohlaví. I ona si prošla docela náročným trápením a shodou okolností je starostkou městečka pár kilometrů od nás, takže měla pochopení pro naše obzvláštnosti. Následoval e-mail, týden na to jsme byli osobně u ní na kafe a probrání detailů. Všechno se zdálo být v pohodě, dokud nám paní starostka nepopsala paní matrikářku jako velmi konzervativní osobu. Nooo…trocha informovaného povídání a dala si říct i ona. Hned jsme jí tam nechali naše osobní náležitosti, já rozvodový papír… Hmmm… Po velmi krátké době jsme ovšem přišli na to, že ten rozvodovy papír je mého exmanžela. Z jeho prvního manželství, které měl přede mnou!! Takže bleskurychle pro opis toho správného papíru a ještě ten den zpátky. Na zámek domluvit obřad a na matriku upřesnit oddací čas.
To všechno byly věci, se kterými jsme víceméně počítali. Ovšem co nás zastihlo naprosto nepřipravené, byly najednou menší i větší zádrhele. Nedorozumění v komunikaci. Něco si domluvím a nenapadne mě brát v úvahu názor toho druhého. Myslím si, že v tomhle se shodneme a ono se ukáže, že se míjíme jak různoběžky. Jako věděli jsme, že svatba může být i prubířský kámen vztahu, obzvlášť při sestavování svatebních hostů. Ten se s tímhle snáší dobře, ale ten rozhodně ne, toho mám rád a tenhle mě vůbec nemusí, tahle by si nejradši vzala s sebou celý zvěřinec a tomuhle nestačí hektolitry vína a domácí ořechovice, protože nutně potřebuje colu s rumem. A taky očekávaný kočár pro královnu. A pořešit spaní pro moji i miláčka rodinu, protože obě strany to k nám mají přes dvěstě kilometrů.
A tak se nám poprvé za téměř jedenáct let stalo, že jsem byla častěji totálně psychicky odrovnaná a jen vnímala nelibé až bolestivé pocity na solaru. Dokonce i do řeči mi přestávalo být. „Takhle do toho chci praštit?,“ ptala jsem se sama sebe v těchto vypjatých chvílích. „Tohle má být ten vysněný den D?“ Já teda už jednou vdaná byla, tak jsem to nechávala na miláčkovi, ale i tak jsem si to chtěla užít. Když už, tak už. Žití na hromádce mi nevadilo, to on chtěl to své ANO slyšet z vlastních úst. Nicméně nenechávala jsem ho v tom samotného a vymýšlela šití oblečení nebo výzdobu zámeckého nádvoří, kde jsme měli mít obřad včetně designu mašlí na zábradlí. Ten jsem si navrhla sama a musela jsem se dost plácat po rameni, jak jsem to vymyslela. Na svoji v pořadí druhou svatbu jsem si přivolala dědečka. Mám po něm doma asi sto let staré ručně malované hrnky a ten vzor byl přesně to pravé kytičkové pro ten můj velký den. A nejen pro mne, taky pro moji mámu, které fakt hodně dlouho a fakt hodně děda chybí.
Datum svatby jsme hned oznámili i příbuzným a domluvili si rodinné rande nejdřív s pražskou větví. Tam jsem se cítila tak trochu jako na trní, ale pár frťanů se švagrem a švagrovou to spravilo. A taky budoucí tchán byl pro mne uklidňující element. Miláček všem sdělil, ať si dobře rozmyslí, kdo chce přijet na svatbu, že tam žádné vykřivené obličeje nepotřebuje a po probrání všech otázek se rodinná rada ukončila.
S mou rodinou v Třinci jsme se domluvili na návštěvě koncem srpna. Máma miláčka lavjuje od prvního pohledu a já jsem na milion procent přesvědčena, že by ho přede mnou bránila vlastním tělem. Pobyt tam jsem obohatila o setkání s novou přítelkyní, se kterou se známe z jedné skupiny a velmi rychle jsme zjistily, že jsme se narodily ve stejný den a že máme opravdu hodně podobných zážitků. Jinak kromě domlouvání svatebních detailů jsme si s mámou i zazpívaly u harmoniky a harmonia, které vévodí jejímu obýváku a když ještě měla dobrý hlas a ruce bez bolesti, nesla se hudba a její zpěv celým bytem. Harmonium jsme měli, co si pamatuju, ale když jsme si pak v dospívání hráli s nahráváním vlastního hlasu i hudebních nástrojů, byla jsem velmi překvapena, že zní přesně, jak v těch starých filmech.
Toto společné zpívání bude jedním z důležitých momentů spojených s mojí svatbou.
Začátkem září dal miláček dohromady svatební řeč, na které se už při úvodní schůzce s paní starostkou domluvil. Chtěl, aby to povídání bylo milé i vtipné a ona neměla nic proti, jen, že prý některé náležitosti obřadu nelze vynechat nebo obejít a prostě musí zaznít. A tak jsme dali u ní na úřadě další kafe, kde jsme domluvili i finální podobu obřadního povídání.
A mezitím…
Jako když blesk udeří z čistého nebe, mohou se změnit pocity a emoce každého z nás. Ne z minuty na minutu, ale přímo na vteřinu. Až tak, že ač se drží života zuby nehty a hledá životní náplň, která by ho aspoň trochu uspokojovala, dopadne poslední kapka do džbánku frustrace v podobě kratinké věty „co lžeš“ a člověk najednou neví, proč by měl dál žít…
Kdyby se přesně v tom čase nevyskytli dva lidi na tomtéž místě, dokonal by svou pouť.
Modrý majáček, nosítka, tryskovou rychlostí zachránit, co se dá.
Povedlo se.
Jeden z našich nejbližších měl v úmyslu nás předčasně opustit, ale pravděpodobně má nějaké nedokončené úkoly tady na Zemi. Ještě prostě nebyl jeho čas…
Potěšení bylo a je na naší straně, protože nás neochudil o svoji přítomnost na našem velkém Dni.
Ten se ostatně velmi rychle blížil.
Když na to koukám o půl roku později, sama se divím, jak jsem to všechno zvládla.
Ušila jsem sedm kusů oblečení pro sebe i miláčka.
Svoji sukni i halenku jsem došila v pátek, poslední steh přesně v 17:25, a v sobotu byla svatba.
Saténová látka s mým vlastním navrženým vzorem mi přišla deset dní před svatbou.
Až téměř do poslední chvíle jsem myslela, že půjdu na svatbu bosky.
Neměla jsem boty a v mé čtyřiačtyřicítce je opravdu kumšt koupit hezké lodičky, ve kterých nebudu vypadat jako babka na výminku nebo na kterých se nepřizabiju díky vysokému podpatku.
Ale asi jsem fakt bosky jít neměla, protože v hodině téměř dvanácté byly v celém širokém okolí jediné krásné lodičky v jednom obchodě s nadměrnými velikostmi. Směju se, že miláček mi je koupil, abych mu neutekla.
A pak už to šlo ráz na ráz.
Kamarádky Janička a Markétka nám pomohly vyzdobit nádvoří zámku natištěnými mašlemi, k tomu nám hrály skladby, které jsme vybrali pro náš velký den a na kterých jsme se jednoduše nádherně shodli s nastávajícím manželem hned ten večer po prvním rozhovoru se starostkou.
Následující den hned ráno přijela kamarádka kadeřnice Inka, vizáž jsem si udělala sama, ač jsem se předtím dušovala, že se nechám opečovat a nalíčit, mezitím se sjížděla pražská rodina, část mojí rodiny a kamarádky fotografky Kačenka a Zuzanka. Moje máma přijela už dva dny předtím, protože by to pro ni bylo bez mezipřistání velmi náročné a vyčerpávající. A jak byla bezprizorní a pořád chtěla něco dělat, dostala škrabku na brambory a oškrábala asi pět kilo brambor na oběd pro všechny. Však má asi padesát fotek, jak se činí.
Kuřecí kapsy jsme si nechali přivézt už hotové, to bychom doma fakt nezvládli.
Nedovedla jsem si dost dobře představit těch asi dvacet lidí v našem dva plus jedna, ale ono to docela šlo.
Když došla Janička a hned po přivítání zaklekla za dveřma v kuchyni s kytarou a začala zpívat Zeměměřiči na nápěv Promovaných inženýrů, kam geniálně zakomponovala můj i nastávajícího manžela životní vývoj, byli jsme mírně řečeno v šoku. Jak se trefila do všech detailů, ač to všechno o nás nemohla ani tušit…
Pro velký úspěch to pak zopakovala i po obřadu přímo na zámku a byla to velká nádhera. Text nám darovala vytištěný a máme ho schovaný i s tou svatební řečí paní starostky.
Jak jsem z té svatby měla bžundu, tak jsme se celým obřadem prosmáli.
Jen pro představu: Sedmapadesátiletá nevěsta a její máma za ní pořád: „Ticho.“
„Taková vážná věc a ty se jen chechtáš.“
A pak už jen ANO, prstýnky, pusa a společné foto.
A potlesk.
Ještě nikdy jsem neviděla na svatbách, že by se po obřadu tleskalo. Nám dvakrát.
Tak asi dobrý…
Společné foto, pak jedno s paní starostkou a opět jsme se přesunuli k nám do nafukovacího bytu, kde moje máma nemohla spustit oči z mého novomanžela. Byl naprosto okouzlující.
Velmi oceňuji všechny, kteří se našeho dne D zúčastnili.
Velmi děkuji Janičce za složení i zahrání naší svatební písně a spolu s Markétkou nám pomohly vyzdobit zámek a navázat mašle.
Velmi děkuji tchánovi za všechny fotografie a že se dal ukecat na focení.
Velmi děkuji Zuzance za naprosto nejrychlejší dodání jejích fotografií.
A velmi děkuji Kačence za její první focení svatby, ač tvrdila, že lidi fotit neumí a svatby teprv ne.
A sobě děkuji za vlastní fotografie a album Očima nevěsty, protože to bych nebyla já, abych si nezvěčnila ten předsvatební binec i ty všechny milé lidi, které máme rádi.
A nám všem děkuji, že jsme ty tři měsíce kolem svatby přežili. Bez uzardění si troufám označit je za nejnáročnější období posledních let.
P.S.: Manželský sex je nějak hezčí a milejší.
A pořád nemůžu uvěřit, že jsem vdaná…
