Smutno

Jsem smutná.

Jindy plná energie a nadšení, dnes totálně v pytli.
Ale zdá se, že to nikomu nevadí.
Všimli si toho vůbec?

Dávná zranění duše se v jedné nestřežené chvíli vynořila z hloubi skříně. Té s kostlivci, samozřejmě.
I ten, s nímž už několik let sdílím stůl i lože, je v pohodě. Aspoň to tak vypadá.
Přitom to byl on, který tu skříň včera otevřel…

„Máš masochistické sklony, víš to?“ řve můj solar na celý pokoj, zatímco se snažím být navenek v pořádku. Jenže ho nikdo neslyší. Teda kromě té duše…
„Vím, ovšemže vím. Modlím se, aby to zas neodneslo mé tělo. Aby mě nohy nosily aspoň tak, jak to dělají poslední rok, dva. Jenže co s tou bolestí na solaru, která se mi tam před chvílí usadila?“
„No asi bude načase konečně říkat, co si myslíš,“ pokračuje hlas mého solaru. Ještě nikdy jsem si s ním takhle nepovídala. A že už jsem toho za svůj život napovídala…

Možná proto mé tělo stávkuje a chce odpočívat. Vždyť je to taky síla, co všechno muselo zvládat, když duše už nemohla nosit hlavu zpříma a ono bylo to jediné, které to všechno drželo pohromadě.
„Vidíš to? A on si klidně spí,“ popichuje zraněná část duše.
„Tak ať spí, co s protivným chlapem,“ kontruje vždyomlouvající část mého já.

Jak jsem se v noci nevyspala, tak se mi silou mocí zavírala víčka.
Jenže myšlenky nezastavíš. A vždycky je jich nejvíc a nejpřesnějších, když zrovna není na co je zapsat. Anebo není síla…..
Snažím se zapamatovat pár frází, které mi nabíhají, ale nakonec mi to stejně nedá a jdu je zapsat. Aspoň některé.
Žaludek pořád stávkuje. Plyny vycházejí tou hezčí částí těla ven. Krkám o život a jícen mi chce shořet.

„Kdy chceš obědvat?“ ptá se zničehonic ten, který to celé spustil.
„Nemám na jídlo ani pomyšlení,“ suše odpovídám, „dones mi radši frťana.“
Pochopil, donesl, nalil.

A konečně z něj vylezl aspoň nějaký poznatek.

Když už nevěděl kudy kam, probral TU situaci s tátou. Je super, když máme aspoň na drátě někoho, kdo nám pomůže zorientovat se nebo jen upustit páru a to přesně budoucí tchán udělal. Moc toho nenamluví, ale vždy se trefí.
„Musíš si nastavit pravidla,“ zněla ta nejdůležitější věta v celé té situaci.
„Je to prostor vás dvou a jen vy rozhodujete, koho do něj pustíte.“

S tím jsem rezonovala a následně jsme byli schopni tu situaci poměrně v klidu rozebrat i my dva.
Poté se mi výrazně ulevilo…