Nosí se jen veselý ksicht?

Posledního nejméně půl roku mi není dobře na duši.

Celý život se snažím ukazovat veselou a bezstarostnou tvář. Jakmile slyším v telefonu nebo potkám osobně známou či kamarádku, rozzáří se mi obličej a kecáme a tlacháme třeba i deset minut na chodníku, i když každá máme namířeno jiným směrem a spěcháme.

No ale naše životní cesty nás směrují různými chodníčky, často nevyšlapanými, kde by se jeden ztratil. A často se i ztratí. Pak potřebuje klid, zastavit se a najít znova správný směr. Někdy to zabere chvilku, někdy třeba několik měsíců. Vliv na náš psychický stav má spousta věcí – situace ve světě, v rodině, doma či jen například nemoc nebo ztráta zaměstnání. Každý se s tím vyrovnáváme po svém. Někdo potřebuje zalézt do koutečka a tam si lízat rány, někdo naopak samotu bytostně nesnáší a líp je mu ve společnosti nebo v práci.

Já už se jednou takhle ztratila, před jedenácti lety. Tenkrát jsem se půl roku trápila (samozřejmě jen uvnitř, navenek jsem se moc snažila vypadat, že nemám problém), než jsem si uvědomila, že bez odborné pomoci ztratím i poslední kamarádku kvůli své nespokojenosti a stěžování. To si člověk říká, že kdyby se ztratil z povrchu zemského, nikdo po něm ani neštěkne, nikomu by nechyběl. Má milion přátel v mobilu, na facebooku a dalších sítích a vypadá to, že je obklopen přáteli, ale když pak dojde na lámání chleba, málokdo o něj projeví zájem nebo mu napíše či zavolá.

Vzpomínám si na ne moc vyvedený seriál Šípková Růženka s Veronikou Žilkovou.....ta dokud byla v pohodě a úspěšná, fungovala a měla síly na rozdávání, byly i kamarádky, ale když se jí pak nakupily problémy a zavolala těm pár kamarádkám s prosbou o setkání, žádná si na ni neudělala čas......

Letošní rok je pro mne (a dle reakcí okolí pro spoustu lidí) hodně náročný. Už tak půl roku na sobě pozoruji nechuť k většině činností, o pohybu nemluvím vůbec. Pořád se ještě snažím fungovat, ale je to strašně těžké. Tak těžké, že to včera poznala i moje MUDr. Byla jsem tam pro prášky a taky s nepříjemným občasným zrychleným bušením srdce (odborně tachykardie, ale spíš psychika). Stačilo, aby na mne koukla a hned mi nabídla antidepresiva. Za ty roky mne zná a ví, že takhle opravdu běžně nevypadám.

Ano, mám kamarádku, která se mne snažila vytrhnout z letargie, jsem za ni vděčná, jenže..... Byla jsem ráda, že mi píše, volá, domlouvá si se mnou oběd v restauraci. Ale zároveň se mi vůbec nechtělo jí odpovídat.....

No a včera jsem měla potřebu sdělit holkám v jedné skupině – měla jsem pocit, že spřízněným duším – jak to se mnou je. Že jsem se upozadila, abych zmobilizovala síly. No.....výsledek je pro mne docela žalostný. Z asi dvaceti lidí na něj reagovaly dvě......slovy DVĚ kamarádky. Ty mne až rozbrečely, jak měly starost a projevily upřímný zájem. A jak se těší, až se uvidíme. No....a co ty ostatní? Ty, které mi při našich setkáních říkaly, jak jsem skvělá, jak mi to sluší, jak jsem šikovná? To najednou, když mám sama se sebou problém, nejsem nic a nestojím jim za jediné podporující slovo?

Když má někdo zlomenou nohu, chová se k němu okolí s větším zájmem a pochopením nebo ho nutí běhat? A co zlomená duše?
Opravdu se nosí jen vysmátý ksicht?