Koleno, bolesti, výtah a moje modely

Koleno, bolesti, výtah a moje modely

Už před necelými dvěma lety, když jsem se vdávala na Miroslavském zámku, mě napadlo uspořádat módní přehlídku.
Ne ledajakou. Moji. Modelky, které si vyberu, v mých modelech. Z vlastních látek.

Všude jsem viděla inspirace na vzory. Zkoumala střihy sukní. Studovala postupy šití kabelek a vybírala ty úplně nejoriginálnější.
Úplně mě to pohltilo. Mandalové vzory na kolové sukně mě přímo volaly. Však jich mám plný notebook.
No ale aby se dostaly do světa, nemohly zůstat jen v tom notebooku, bylo potřeba je vynést na světlo boží. Čas od času jsem si některé nechala vytisknout. To jsem pak způsobovala menší rozruch klidně i na poště, když jsem nedočkavě trhala obálky s látkami a málem skákala dva metry vysoko.

Mno...
S tím skákáním to nebylo tak horké.
Už tak devět let mě zlobila kolena, zpočátku jedno, druhé se posléze přidalo a rovnou si přibralo do party i pravý kyčel a bederní páteř. Před třemi lety jsem vážně uvažovala o invalidním důchodu, fakt jsem nevěděla, co se mnou bude. Ortoped mi zakázal dřepat a klekat, přidal prášky od bolesti, které jsem pak dva roky v kuse polykala a stejně moc nepomáhaly. Tedy ne tam, kde by měly a pohyb byl pro mne téměř utrpením.
Ne že bych po tom toužila, ale často jsem se ptala sama sebe i nahlas miláčka, jestli mě bude vozit na vozíku.
Přepadaly mě depky, obzvlášť, když jsem se nemohla ani zvednout z postele, abych si došla na záchod.
Vyzkoušela jsem leccos od návštěv ortopedie, revmatologie, interny, kde mi dokonce u jednoho vyšetření našli i vodu v plicích, až po psychoterapie, rodinné konstelace či řešení mentálních bloků.

Až jsem se koncem loňského roku dostala k vylaďování rovnováhy v těle.
I začaly se dít zázraky.

V mezičase jsem pilně tvořila vzory a šila. Kolové sukně nejvíce, kabelky, batůžky, crossbody.
Taky jsem kolem sebe koukala otevřenýma očima, abych nepropásla moje vysněné modelky.
V lednu jsem fotila jednu moc fajn dámu na její web a tam jsem ji spatřila. Moji první modelku Andrejku, jedenáctiletou nádhernou slečnu s blonďatou bohatou hřívou až do pasu.
Mámu dalšího blonďatého andílka jsem znala delší dobu a jen tak zkusmo se zeptala. Prej ta osmiletá slečna v sukních nechodí, ale máma se zeptá. Nadšená reakce slečny Klárky a druhá modelka k mé velké radosti.
Ve zralé modelce jsem měla jasno hned od začátku. Kamarádka, fotomodelka, švadlena, písničkářka a kreativní dáma Hanička byla tou nejlepší volbou.

A pak jsem překotně objednávala látky, šila, sledovala tutoriály, ladila doplňky.

Focení jsme měly domluvené v jedné brněnské vile, ale nakonec jsme šly fotit na Špilberk.
Ten den od rána pršelo a byla zima, ale předpověď hlásala odpoledne polojasno a nedeštivo.

Po obědě k nám přijela máma s nejmladší modelkou. Tu jsem musela nalíčit, ony si to ty cácorky prostě musejí užít.
S tím samo počítám, ty jejich nadšené zářící oči jsou nejvíc.
Trochu nám v tom domlouvání nedošlo, že potřebujeme jednobarevné tričko, tak zatímco jsme vybíraly barvy na oči i rty, máma Klárky Vlaďka se otočila doma, aby dovezla snad všechna jednobarevná trička, co doma našla.
Cesta do Brna proběhla v pohodě za brebentění veškerého dámského osazenstva, miláček řídil.

Sotva jsme zaparkovali u domu mé dlouhovlasé modelky, miláček si potřeboval nutně odskočit.
Na ště stí to u dě lal.
Všichni čtyři jsme se nasoukali do výtahu a zmáčkli pětku.
Vyjeli jsme asi metr a půl a...
...zůstali viset.

Rychle jsme spočítali, kolik vážíme dohromady, podle tabulky jsme byli v mezích normy.
Ale viseli jsme.
Volala jsem kamarádce Janě do pátého patra, ale můj mobil se nechytal. Takže jsem se nemohla dovolat ani výtahové záchranné službě. Vlaďka naštěstí signál měla a dovolala se. Pán na druhém konci jí vysvětloval, že může dojet tak za dvě hodiny.
Tragicky pozdě. Malý blonďatý andílek je diabetička. My všichni na asi 1,5 metrech čtverečních s omezeným dýcháním.
Vždycky pár minut a tma.
Ťuk na jakýkoli tlačítko a zas kousek světla.
I přes všechno hrdinství nám nebylo bůhvíjak, ale kvůli té cácorce a nakonec i nám samým jsme museli udržovat dobrou náladu.
Všem se začalo chtít čůrat. Tedy kromě miláčka, to jsme dodatečně ocenily všechny tři.
Začalo nám být horko, o pot nebyla nouze.
Vlaďka ještě několikrát konverzovala s pánem od výtahů, že je opravdu nutné, aby někdo přijel co nejdřív.
Pán měl snad vrtuli, dojel asi za půl hodiny.
Hurá.
Hned se nám lépe dýchalo.
Ručně spustil výtah, ale jen asi metr od země.
Jak jsem byla první u dveří, prostě jsem musela vylézt jako první.
Za normálních okolností bych se kvůli letitému nedobrému stavu kolen spustila na ruce a přes ně se stočila zadkem na podlahu výtahu, ovšem na to tam fakt nebylo dost místa. A tak jsem se hrdinsky pokoušela dřepnout na levou nohu a pravou spustit dolů na zem. Jenže to fakt nešlo. Jsem si to malovala, jak si sednu na podlahu výtahu a ten kousek doskočím, tak když máte roky potíž si i jen dřepnout, tedy je to vcelku nemožné, tak najednou nevíte, jak se dostanete z výtahu. Naštěstí pán byl celkem velkej chlap, podal mi ruku a povedlo se.
Za mnou vyskákal zbytek nedobrovolně uvězněného osazenstva a do pátého patra jsme šli pěšky.
VZDUCH!!!
Nikdy předtím mě nenapadlo, že budu vděčná za normální dýchání.
Kafe, rozklepané ruce, líčení Andrejky a zpět do přízemí po svých.

1. miláček vzadu, 2. Vlaďka, 3. Klárka, 4. moje veličkost. Šipka - inkriminovaná místa bolestí

Autem cesta na Špilberk celkem ok.
Tam nás už asi tak dvě hodiny vyhlížela Hanička. Sice byla uvědoměna, jaký že se nám stal karambol, ale i tak jsem byla ráda,
že to nevzdala a vítala nás svým krásným úsměvem.

Počasí se uklidnilo, ač zpočátku ještě foukal hodně studený vzduch a dívenky mi trochu mrzly v sukýnkách a tričku.
No ale pak jsme se rozjely, dámy se převlékaly, střídaly se doplňky. Sluníčko se taky ukázalo a tak za hodinku jsme měly hotovo. Na poslední chvíli ještě ten den dopoledne mě napadlo, že do všech taštiček, kabelek a batůžků schovám překvapení pro ty dvě mladé dámy, což se ukázalo jako fajn motivace pro další převlékání. Nacházely v nich oční stíny, malé průhledné taštičky, psaníčka, zdravé tyčinky s oříšky a semínky, čokoládky.

Teprve až v následujících dnech mi pomalu docházelo, kolik jsem toho na ty moje nohy naložila.
Druhý den ráno jsem vstala tak nějak toporněji a s lehkou bolestí, což mi připomnělo, co všechno jsem včera zvládla.
A že...
...že bych zkrátka ještě tak půl roku zpět nedala ani ten výtah a určitě by mi v tom koleni ruplo...

A tak jsem zas na sebe pyšnější.
Co všechno zvládám.
Co všechno tvořím.
Jak dávám tělo do rovnováhy.
Jak se stále lépe a radostněji pohybuju.
A jak jsem stále vděčnější.
Za tak bohatý život <3