Helenka objevila rádio...
Helenka objevila rádio.
Dneska.
Po dvanácti letech.
V „novém“ pracovním autě.
Dokud jsem se nepřestěhovala z patrového baráku do dva plus jedna v bytovce, vždycky jsem měla při uklízení puštěnou hudbu. Nahlas. Mega nahlas. Musela přeřvat i vysavač. Skotačila jsem u ní při umývání oken i u běžného uklízení. Tehdy jsem si to mohla dovolit. Ale malé dítě za zdí obýváku a poněkud starší osazenstvo bytovky nepustilo.
A tak se Helenka naučila retušovat potichu. Umývat nádobí potichu. Jen tak být. Potichu.
Trpěla, když máma se špatným sluchem – na návštěvě - pouštěla televizi. Nahlas. Logicky, když neslyšela.
A taky si pořídila manžela, který je háklivý na hlasitější hudbu.
A jelikož většinou jezdíme spolu, tak ani v autě si nemohla pustit svoje oblíbené vypalovačky mega nahlas. Vždy jen přiměřeně. Situaci, lidem kolem…
Až dnes…
Venku krásně, v autě otevřená okna, blikačky, zajištění bezpečnosti pro kolegy na silnici. A jen tak ji napadlo pustit rádio. Alvaro Soler. Ten ji zvedl ze sedadla dodávky tak, že si musela napsat jeho jméno do mobilu, aby ho nezapomněla. A pak už to jelo. Freddie Mercury, Michal David, Bon Jovi, Škorpióni, Dalibor Janda, ty všechny vždycky osolila na plný perdy a vrtěla se u toho jak zamlada. Kdysi tak ráda zpívala a teď zněla falešně, jako kdyby kočku tahali za ocas, ale ani to jí nezabránilo, aby se dodávka neotřásala v základech.
Pak měla zpomalovat dopravu máváním červeným praporkem a to byla ještě větší jízda. Otevřená okna dodávky pouštěla naplno ten proud hraných not a ona v oranžové vestě ukazovala červeným praporkem před sebe a tančila si přitom u auta. Možná si řidiči klepali na čelo, ale jí to bylo tak nějak pobaveně jedno. Konečně! Hlavně že zpomalili a nechali všechny lidi na silnici naživu.
A pak přišla sprcha.
Manžel utrousil poznámku „vybiješ baterku“.
A ona si naplno uvědomila i jeho podíl na těch dvanácti letech bez hudby.
Hlavně že on si pouští milionkrát denně jednu svoji kdysi nahranou smyčku a ona z toho bude mít za chvilku tik.
A pointa?
Ještě před pár lety bych se stáhla. Opět. A vyčítala. Těžce vyčítala, že on si dělá a poslouchá, co chce, leze mi do mého prostoru a já ho naopak nemám, protože spolu trávíme opravdu hodně času, když spolu i děláme a jezdíme.
A nebo?
* Ve firemním autě už vím, že to jde. Když nebudu tak vyprahlá, baterku nevybiju.
* Pořídím si rádio do našeho osobního auta. Když pojedu sama, můžu to osolit, jak budou moje bubínky zvládat.
* Pořídím si rádio do ateliérku. A kromě falešného zpívání se u toho můžu vrtět až do tělesného zničení.
Ale budu vědět, že žiju…
P.S.: Ne že bych doteď nežila.
Jen to bude pro mne radostnější
P.P.S.: Po obědě MU říkám:
„A teď o té baterce.“
„Co s ní?“ on na to.
„To myslíš vážně, že tím rádiem se vybije baterka v autě?“
„No vybíjí se.“
“Aha! Tak ono nestačí, že TY si pouštíš pořád dokola ty svoje nahrávky a rádio humor a já nevím co ještě. Že ovládáš většinu našeho zvukového prostoru. A já nemůžu ani sama v autě???“
„Ale joooo. Když ti to dělá radost, tak si ho pouštěj. Já ti to nechtěl zakazovat.“
„Pro mě to znělo jako výčitka. Nebo zákaz.“
„Takhle jsem to v žádném případě nemyslel.“
Takže hurá.
Žádné upozaďování, žádné domněnky o zákazech. Hezky pěkně na rovinu se zeptat. Mile.
„Jak jsi to myslel, prosím?“
A zjistíme, že je stejně vstřícnej jako my. Jen nedomyslel dopad té poznámky.
